Kamenictví patří mezi nejstarší řemesla a souvisí s vývojem sochařství a stavitelství. V kulturní historii lidstva sehrál kámen významnou roli, podle způsobu, jakým byl opracován, se dozvídáme, jak lidé žili i v době, ze které nejsou dochované žádné písemné památky. Opracování a čištění kamene dalo dokonce pojmenování nejdelšímu úseku lidských dějin, době kamenné.
Tradice kamenické práce se rozvinula nejvíce v oblastech s přirozeným výskytem dobře zpracovatelného pískovce a žuly. Počátky kamenictví doby antiky původně představovalo více druhů činností: lámání kamene v lomech, přípravu stavebního nebo sochařského kamene a dekorativní práce. Největší rozvoj kamenictví byl v 1. polovině 19. století, pro stavbu se běžně tesaly pozdně barokní a zejména klasicistní kamenické články, především vstupní portály, ale i ostění oken, římsy apod.
Stavební materiál středověku
Základním stavebním materiálem velkých středověkých staveb byl v našich zemích kámen. Jeho přípravu a opracování prováděla stavitelská huť, která se zřizovala ke každé větší stavbě a jejíž vedoucím byl magister operis, autor celé stavby a vedoucí kameník. Nejčastěji využívanými kameny ve střední Evropě byl pískovec, opuka nebo vápenec.
Práce v lomech
Těžbu kamene řídili skalníci. Po objevení ložiska kvalitního kamene byl na místě založen povrchový lom. Kámen na výrobu pravidelných kvádrů se lámal shora po úsecích v přirozených vrstvách zvaných lavice. Podle potřebné velikosti se určovala výška oddělovaného bloku. Lámání začalo odhalením temene a dvou sousedních stran skalního bloku. Na zbývajících dvou stranách se kovaným špičákem vysekal hluboký žlábek určující velikost bloku. Ten se pak odlomil zarážením dřevěných nebo kovových klínů do vodorovné rysky sledující směr sedimentačních vrstev. Po odlomení kamene se kus odvalil za použití kovových pajcrů. Kovovými klíny byl pak blok vertikálně rozdělen na požadované surové kvádry a dřevěnými vrátky a po šikmých rampách byly naloženy na velké dvoukolové káry nebo těžké vozy. Ty dobytek nebo koňské potahy dotáhly na místo stavby. Kamenné bloky mohly dosahovat až čtyř tun.
Značka kameníka
Již od 13. století měl každý kameník osobní značku, převážně geometrický obrazec, kterým svůj vyrobený kus označil tak, aby se snadno zjistilo, co za týden udělal a jakou mzdu dostane. Tento způsob značení kamene zanikl v 18. století. Opracování a čištění kamene probíhalo tak, že kameníci vyráběli podle svých schopností běžné pravoúhlé kvádry nebo složitější profilace, okenní kružby a další dekorativní architektonické detaily. Nejšikovnější z nich vytvářeli i náročná plastická sochařská díla.
Nástroje
K opracování kamene používali středověcí řemeslníci celý soubor speciálních nástrojů: dřevěnou paličku, kovová dláta různých šířek, několik typů sekyrkových nástrojů s topůrkem. Na hrubé opracování kamenného kvádru měli nástroj podobný malému krumpáč se špičkami na obou koncích. Nazýval se dvojšpic. K začišťování a srovnávání ploch sloužila tzv. plošina, která má po obou stranách topůrka svislé sekyrové ostří s řadou drobnějších zubů. Oblíbeným nástrojem měl na jednom konci špic a na druhém plošinu. Některé stavební prvky se vyhlazovaly hoblovadlem. Pro kontrolu přesnosti opracovávaného tvaru používali kameníci pravítka, úhelníky a vodováhu. K ručnímu opracování sloužily další nástroje rozmanitých velikostí a tvarů, zejména různé druhy kladiv a palic: bosové kladivo (neboli pucka), plošina, pemrlice, mlátek, a také dláta jako zubák, lemovadlo, dvojzubec, oškrlík, zrnovák, rýhovačka, rydélko či želízko drážkové, které se při kamenické výrobě používají dodnes. U většiny ručního opracování se postupně ve strojním vybavení uplatnily nástroje poháněné pneumatickým pohonem.
Použití kamene
S rozvojem zděné stavby ve vesnicích převažuje od počátku 19. století výroba kamenných zárubní nebo vyzděné otvory nad zárubněmi dřevěnými. Typickými prvky byly plotové sloupky nebo pilířky, které nahradily dřevěné kůly. Ve středověku se z pískovce dělaly sloupy k ostění dveří. K oblíbeným ušlechtilým kamenům patří pro vzhled a vlastnosti žula. Má malou obrusnost a nízkou nasákavostí a hodí se i do extrémního klimatu a do provozů s velkým zatížením, zejména při stavbě mostů. Kamenickými žulovými díly a výrobky byly vedle pískovce žlaby do chlévů, tesané v různých velikostech na míru. Žula se využívá i pro hřbitovní architekturu, pomníky, památníky, náhrobky, nebo malé útvary jako jsou kašny, květináče, různé podstavce, lavičky, mlýnská kola, krby a nově grilovací kameny a kuchyňské pracovní desky. K prvkům hrubého opracování patří patníky, obrubníky, schodišťové stupně, dlažební kostky. Lze ji použít i pro obklady s povrchovou úpravou na stěny budov, podlahy, parapety.
Jak čistit kámen na hrobě či v domě
- Žulu vydrhneme měkkým kartáčem nebo houbou a vodou s přidáním saponátu. Minerální usazeniny odstraníme octem.
- Mramor opláchneme, aby se provlhčil, poté dřevěnou škrabkou odstraníme mech, řasy a houby. Chemikálie ani ocet nepoužíváme, mohly by kámen zničit, kovové předměty by ho poškrábaly. Dočistíme měkkým hadříkem a například cifem nebo jiným prostředkem, který kámen nepoškrábe. Nakonec náhrobek důkladně opláchneme a vyleštíme.
- Pískovec je porézní a snadno se špiní a obrůstá mechem. Zvětralý povrch má tendenci se drolit. Očistíme ho kartáčem nasucho a pak jemně vydrhneme měkkým kartáčem a vodou se saponátem, kterou ihned oplachujeme. Chemii se raději vyhneme, ani se nepokoušíme o laickou renovaci.
