Oblečení působilo lidem nemalé starosti už od pravěku. Dobře vydělat kůži, aby netlačila, seříznout, stáhnout řemínkem nebo dokonce sešít na míru nebylo vůbec snadné. Ale hlavní starost s tím „co na sebe“ přišla až tehdy, když se oděvy začaly zhotovovat z tkaných látek. Oblečení se původně pořizovalo podomácku. Teprve později, s rostoucími požadavky a nároky — se objevila móda a s ní i krejčí a švadleny. A až od středověku se krejčí stali samostatným řemeslem, sloužícím především městskému obyvatelstvu.
Krejčí a švadleny tehdy hotovili spodní i svrchní oděv pro muže, ženy i děti mimo pokrývek na hlavu, nákrčníky, kožichy, punčochy a obuv. Existovali jako volné řemeslo a do cechů se začali sdružovat teprve koncem 13. a začátkem 14. století. Cechy regulovaly řemeslo přísnými pravidly, včetně mistrovských zkoušek; v Praze vyšly artikule v roce 1580. Šití zůstávalo ruční, s důrazem na přesné stehy, a rozšířilo se na textilie jako ubrusy.
Cechovní řemeslo
Nejstarší cechovní výsady u nás byly uděleny krejčím Starého Města pražského r. 1318. Ve 14. a 15. století představují krejčí řemeslo vyrábějící oděvní součásti. Za Karla IV. zažilo řemeslo rozmach díky rozvoji měst a obchodu, přičemž služeb krejčích si mohly dovolit střední a vyšší vrstvy. Cechovní znak obsahoval nůžky, jehlu a špendlík, které symbolizovaly základní nástroje. Ostatní řemesla pracující v oboru vznikala odštěpením. V soudobých archivních pramenech nacházíme tedy mimo krejčí a krejčíře také kytléře, pláštníky, kabátníky, hacníky či kalhotníky a další.
Co se šilo
Šili prosté i premované šaty městské, různě střižené pláště s podšitím, ženské mantlíky, sukně, šněrovačky s fišpanem, kaftany, kamizoly aj. Vesnické oblečení hotovily ženy nebo v náročnějších případech bylo dílem vesnických krejčích. Krejčí používali železné nebo mosazné jehly, lněné, vlněné či hedvábné nitě a kloubové nůžky podobné dnešním. Šití probíhalo ručně, s důrazem na pevnost a přesnost, což vyžadovalo velkou zručnost. Pérové nůžky sloužily spíše k hrubšímu stříhání.
Jak se šilo
Velmi dlouhou dobu byly všechny krejčovské práce prováděny rukodělně a na míru a vyžadovaly velké dovednosti a zručnosti. Při ručním šití sedával mistr i tovaryši uvnitř krejčovského kola. Bylo to zvláštní bedněné sedadlo asi 45 cm vysoké, konstruované do kruhu a řešené tak, aby uvnitř bylo místo pro čtyři osoby. Toto zařízení umožňovalo stálou kontrolu mistra nad prací a dávalo možnost směstnat činnost dílny pod dostatečný zdroj soustředěného světla. Ve 14. a 15. století bývala práce jedné dílny omezena na osobu mistra, jednoho až dva tovaryše a jednoho učně. Až v 16. a 17. století mohli vojenští krejčí zaměstnávat 6—8 dělníků.
Švadlenky
V krejčovských pracích zacvičené dívky nebo mistrovské vdovy měl cech k tomu, aby se provdaly za krejčovského tovaryše nebo za mistra. Co krejčí šít nechtěl (zvláště prádlo), šily švadlenky. Šlo o řemeslo volné, v cechu neorganizované. Svou práci švadlenky vykonávaly putovně po domech nebo na zakázku ve vlastních domácnostech.
Krejčí a švadleny až do dnešních dnů
Ve městech i po vesnicích býval vždy dostatek krejčích a následkem toho i velká konkurence v práci. Nelze se proto divit, že krejčí byli považováni za chudé řemeslníky. Hospodářsky si lépe stáli mistři. Krejčovští tovaryši bývali většinou chudí a vandrovali za prací od mistra k mistru. V 19. století – v průmyslové éře – se začal objevovat v krejčovských dílných šicí stroj (od 1830). Ten urychlil výrobu a oděvní průmysl začal hromadně vyrábět konfekci. To v podstatě vedlo k úpadku tradičního řemesla. Přesto přežívají dílny pro zakázky. V 20. století se krejčovství spojilo s módním návrhářstvím a uměním, přežilo jen jako hobby nebo specializace – např. zakázkové šití v malých sériích, opravy oděvů apod.
